Měl jsem sen. Touhu. Vytvořit prostor, na němž budu moci experimentovat, nejen přejímat. Prostor, na kterém bude ledaco. Prostor, z nějž povedou odkazy na cokoli dalšího. 

Provádím mnoho věcí a vlastně nic pořádně. Měním se v čase. Osciluji. Hluboce se nořím. Plavu po povrchu. Nemám vytrvalost. Všechny střepy mohu dát na jedno místo. Jednou se k nim vrátím a slepím do mozaiky. Samozřejmě, že jednou. Odkládám. Lepší by bylo pojmenování „na poslední chvíli“.

Ledaco spojuje vše, co mě naplňuje a naplňovalo. Teď nebo před deseti lety. Umění, zejména slovesné. Filosofie, a když už, tak jazyka. Tvoření, zejména domácí. Aplikace, které rozšiřují možnosti sdílet informace cestami mimo pruskou kadetku. Aplikovaná chemie v podobě mýdlotvorby. Grafický design a typografie, ač na úrovni eléva. Rozvoj lidí. Vymýšlení projektů. Spojuje to snad jen divergentní myšlení a příběhy, které dovolují z jednoho přeskakovat na druhé. Pokud něco chybí, je jenom otázkou času, kdy zde bude. Jelikož a protože prostor je pro ledaco.

Mnohé z toho stojí jednou nohou v osobní sféře, mnohé v pracovní sféře. Nelze je spojovat a ani zcela rozdělit. Práce je zatím nejdelší příběh, který mohu sdílet. Ovšem pouze částečně, vzhledem k jeho povaze. Lapidárně řečeno, podílím se na veřejné správě a jednou z věcí, která k tomu patří, je vědomí celku. Proto vždy napíšu, že jsem měl možnost podílet se, nikoli vykonal jsem.

O MNĚ

Jmenuji se Leoš Křeček. Žiju v Liberci. Narodil jsem se v Liberci. Je mi kolem 35 let. Mám rodinu, ženu, děti, domácí havět, v zásadě nic nepřekvapivého na člověka žijícího ve městě. Vzdělání jsem nabyl na Gymnáziu a Střední pedagogické škole v Liberci, následně jej završil Pedagogickou fakultou Univerzity Hradec Králové. Aprobován jsem k výuce české jazyka a literatury a společenských věd na střední škole. Pracuji ve veřejné správě v oblasti vzdělávání. Okrajově učím na střední škole. Co dělám a dělal jsem, je vidět všude tady kolem.

Dlouhodobě je mou zásadní větou „Die Grenzen meiner Welt bedeuten die Grenzen meiner Sprache.“ (Ludwig Wittgenstein, Tractatus logico-philosophicus, věta 5.6).